Tak jako většina chovatelů, i já se snad s láskou ke zvířatům už narodila.

Dětství jsem prožila ve čtvrtém patře paneláku v okresním městě, marně přemlouvajíc matku, aby mi pořídila pejska nebo alespoň kočičku. Postupně jsem doma měla myši, křečky, zebřičky, dokonce jsem dostala povolení i na šneky, které jsem si nasbírala . Mohli zůstat v krabici na chodbě, ráno jsme je našli všude, nejvíce na stropě a za nimi se táhly stříbrné cestičky... (šneky, čolky,… jsem většinou ještě týž den, max. následující vracela do přírody). A tak jsem chodila na jízdárnu, studovala atlasy psů a snila a čekala, až jednou přijde den D a já si pořídím svého vlastního psa.

Čas běžel, já se vdala a pořídila si první dítě, Trabanta, druhé dítě, vlastní byt a pak jsem začala přesvědčovat manžela Romana, jenž byl myslivec, že by se mu moc hodil lovecký pes. Takový malý ..... Povedlo se. Měl to být baset. Hned, aby si to nerozmyslel, jsem objednala štěně. A čekala.

Jednoho krásného dne k nám přijeli na návštěvu kamarádi z Trutnova se zlatým retrívrem. Poptali jsme se, co že je to za křížence (psal se rok 1992 a tito psi nebyli vůbec známí) a Románek vyslovil památnou větu: „Když už psa, tak pořádného, sežeň zlatého retrívra.“ To se lehko řekne, ale hůře dělá, a já pořád měla tu hrůzu, aby si to nerozmyslel. Tenkrát mnoho lidí nemělo ani telefon, vše na dlouhé lokty. Našla jsem u Chocně chovatele p. Vilímka, měl zrovna štěňata, ale všechna zamluvená. No, nakonec mu někdo odřekl fenečku (já měla povoleného pejska).

A dopadlo to. A my si odváželi Aidu od Návesních dubů, mého životního psa, kterému se již nikdy žádný jiný nevyrovnal. Pak už to šlo snáze – další pes, první kůň, druhý kůň....Takže nyní jsem šťastná, nevím kam dřív skočit a naše domácnost čítá jednu goldenku, dvě šeltičky, dva kastrované kocoury, 3 koně dospělé a jedno hříbě a jednoho hada (nyní dočasně studuje se synem v Brně). Rybičky jsme rozdali, protože nebyl, kdo by je pravidelně čistil. A myslím, že už toho mám opravdu dost a dál se rozrůstat nechci.

Poděkování:

• Děkuji především svému manželovi za nekonečnou trpělivost a toleranci. Že to se mnou vydržel i v dobách zlých, že mě podporuje a pomáhá mi se vším.

• Dále svým dvěma synům za jejich pomoc (i oni musí přiložit ruce k dílu, i když se brání zuby nehty).

• Kristíně Hejdukové za to, že mě konečně donutila k tomu, aby tyto krásné stránky vznikly a vlastně je i celé vymyslela a spáchala.

• Janě Zemkové za nekonečnou trpělivost se mnou a rychlé odpovědi na moje neustálé a často i hloupé dotazy.

• Božence Hronové a Marcele Hejdukové za to, že jsou a je mi s nimi dobře.

• A v neposlední řadě i Martině Konečné a Lucce Bočkové za to, že se snaží, abych se na parkuru agility nemotala jako vítr v bedně (zatím je jejich snažení marné).

• A samozřejmě i mým rodičům, kteří se mi snažili dát to nejlepší.

Takže mockrát děkuji. Možná jsem na někoho důležitého zapomněla. Ale jsem jen člověk, tedy promiňte.